Struktury

Struktura spojuje více hodnot do jednoho pojmenovaného celku. Hodí se, když jedna věc potřebuje více vlastností.

Například senzor nemusí mít jen jednu hodnotu. Může mít název, aktuální měření a informaci, jestli je zapnutý.

V C může struktura vypadat takto:

typedef struct {
    uint16_t hodnota;
    bool aktivni;
} senzor_t;

Tím vznikl nový typ senzor_t. Jedna proměnná tohoto typu obsahuje dvě položky: hodnota a aktivni.

Použití struktury

senzor_t levy_senzor;

levy_senzor.hodnota = 1234;
levy_senzor.aktivni = true;

Tečka znamená: "vezmi položku uvnitř struktury".

Takže:

levy_senzor.hodnota

znamená položku hodnota uvnitř proměnné levy_senzor.

Proč nepoužít jen obyčejné proměnné

Bez struktury by program mohl vypadat takto:

uint16_t levy_senzor_hodnota;
bool levy_senzor_aktivni;

To ještě jde. Ale když máte senzorů jedenáct, začne z toho být nepořádek.

Se strukturou můžeme říct:

senzor_t senzory[11];

Teď máme pole jedenácti senzorů. Každý prvek pole obsahuje hodnota a aktivni.

senzory[0].hodnota = 100;
senzory[0].aktivni = true;

To už se čte mnohem lépe. Program říká: "u prvního senzoru nastav hodnotu a stav".

Struktury v embedded

Struktury jsou v embedded programování velmi užitečné. Používají se například pro:

• konfiguraci periférie,
• popis senzoru,
• datový paket,
• stav komunikace,
• záznam měření.

Například jednoduchý paket:

typedef struct {
    uint8_t typ;
    uint8_t delka;
    uint8_t data[16];
} packet_t;

Taková struktura drží pohromadě hodnoty, které k sobě logicky patří. To je lepší než mít v programu hromadu proměnných, u kterých musíte pořád přemýšlet, co patří k čemu.

Struktura není slovník

Struktura má položky dané už při překladu programu. Když vytvoříte senzor_t, víte předem, že má položky hodnota a aktivni.

Slovník je pružnější: klíče mohou vznikat a mizet za běhu programu.

Na malém čipu je pevná struktura často výhoda. Je rychlá, úsporná a překladač umí zkontrolovat, že používáte existující položky.